O výcviku

Tak jako zdravotnický záchranář, který potřebuje hluboké znalosti přednemocniční neodkladné péče a současně potřebuje kvalitní vybavení, měl by mít záchranář-kynolog široké znalosti v oboru kynologie a současně pracovního psa. 
Úspěšné používání psů je závislé na jejich kvalitách, stupni výcviku a připravenosti a na odborné znalosti, vyspělosti a zkušenosti psovoda.

Důležité jsou i podmínky pro cílevědomé a systematické připravování psů neboli výcvik. Například tma je při hledání pro člověka problém. Záchranář bez psa nemá velkou šanci v terénu pohřešovaného nalézt. Pes jako šelma dokáže v takové situaci dokonale využít svých smyslů.

Proto by si měl každý psovod, který chce nosit titul kynologa-záchranáře, soudně uvědomit, že jeho základní práce, zkušenosti a znalosti mají spočívat hlavně ve výcviku psů. Dále je to obor, který vyžaduje specifické charakterové vlastnosti psovoda. Důslednost a cit pro výcvik, toleranci a týmovou spolupráci pro praxi.

Zdravotní stránka by měla být rovněž samozřejmostí. Jak pro fyzickou a psychickou náročnost praxe, tak pro vlastní výcvik vůbec.

Pes může být s úspěchem použit jen k těm výkonům, pro které je řádně výcvikem připraven!





Požadavky na psovoda:

Záchranářská kynologie je jakousi nádstavbou na klasický výcvik psů. Nejen proto by měl psovod znát etologii, fyziologii a vyšší nervovou soustavu psa, jeho potřeby a možnosti využití.

Nezbytné jsou i základní znalosti výchovy a metodiky výcviku pracovního zvířete.




Požadavky na psa:

Kvalitního pejska je nejlépe připravovat od štěněte. To, že má být štěně zdravé, hravé a žravé, nemusím rozvíjet.

Při výběru pejska se musíme již dívat na pohlaví. Do sportu volíme fenu nebo psa, jak nám to vyhovuje. Hárající fena může na zkoušky i závody, nastupuje však poslední. Feny, které nepracují naplno během hárání, to musíme naučit. Většinou to zvládneme již u prvního hárání a není to do budoucna problém (jestli ano, pak je to spíše chyba majitele feny).

Psa zase musíme zvládnout, i když je nablízku háravka. Zde záleží na síle pudu u samců, ale rovněž správným výcvikem vše zvládneme.

V praxi jsou častěji psi a nebo kastrované feny. U dobrovolníků kastrace není podmínkou. Feny před, během a po hárání však nesmí ani na atesty, ani na zásah.

Povahové rysy zvířete mají splňovat naše požadavky jako temperament, pracovitost, ovladatelnost, vytrvalost, vyrovnaná povaha a v neposlední řadě i zdraví.




Jsou rozdíly mezi sportem a praxí?

Určitě. Ve sportu chceme stoprocentní poslušnost na sportovním poli. Vyhledání a vyštěkání osob musí vypadat sportovně, tedy pes se dívá do úkrytu, neohlíží se, neodbíhá a stále pravidelně štěká.

V praxi se potřebujeme spolehnout na psa a poslušnost musí být stoprocentní v jakémkoli prostředí a za jakýchkoli podmínek. Pes si nesmí dovolit (pokud není nemocný nebo nemá podobný problém) nepracovat, nedohledat osobu o které ví nebo selhat díky neovladatelnosti. Proto je výcvik do praxe více náročný na znalosti a zkušenosti psovoda. Většina chyb a selhání zvířete je špatně vedený nebo nedotažený výcvik! Osobu pes nemusí vzorově vyštěkat, může ji označit vystavením i polohou. Je to však nevýhoda v případě, že na psa nevidíte. Pes se může od osoby vzdálit, ale musí se k ní vrátit. V praxi je rovněž velice důležité, aby pes neznačil nejsilnější zdroj pachu, ale nejbližší přístup k osobě. Proto psovod učí psa označovat místo nálezu co nejblíže k hledané osobě.

Napsal uživatel Zemanová Veronika